reklama

Denní lilie neboli denivky: Kvetoucí zelenina z východu

15.7.2017 – Pavel Sekerka, botanik
Denivky patří k starým kulturním rostlinám. První zmínky o jejich pěstování je možné najít již v čínském rukopise z roku 2 697 př. n. l. Nejprve je lidé měli na zahrádkách jako zeleninu a léčivky
Denivka citronová (Hemerocallis citrina)
Denivka citronová (Hemerocallis citrina)

Stonek je 3–5× větvený, jednotlivé šroubele mají 2–5 květů, které se otevírají navečer, jsou vonné, citronově žluté

  • Denivka plavá (Hemerocallis fulva)
  • Denivka menší (Hemerocallis minor)

Kořeny a staré listy denivek obsahují derivát naftalénu – hemerocallin (stypandrol), který působí analgeticky, omamně a ve velkých dávkách halucinogenně. Je ovšem jedovatý pro ovce a řadu dalších zvířat, například kočky. Suché listy byly používány pro pletení košíků, kabelek a pro výrobu bot. Teprve později se denivky rozšířily i jako okrasné rostliny.

TIP: Bláznivé příbuzenstvo afrických fialek aneb Jednolisté jeskynní rostliny

Z východní Asie se do Evropy nejspíše již ve středověku dostaly denivka žlutá (Hemerocallis lilioasphodelus) a denivka plavá (H. fulva), které v Alpách a na Kavkaze zplanily.

Denivky jsou kvůli tvaru a barvě květů často zaměňovány s liliemi. Zatímco ale lilie jsou cibuloviny s olistěným stonkem, denivky jsou trsnatě rostoucí byliny s krátkým oddenkem, z něhož roste přízemní růžice listů a stonky nesoucí květy. Stonky jsou buď jednokvěté nebo častěji větvené a zakončené šroubelem 1–6 květů. Květy jsou velké trojčetné tvořené šesti okvětními lístky, jež na bázi srůstají v trubku. Plodem je tobolka.

Do konce 19. století byly pěstovány především botanické druhy a též některé staré asijské odrůdy. Teprve koncem století se zahradníci pokusili o záměrné křížení. Dnes se počet odrůd odhaduje na 60 000. Zahradní odrůdy mají květy v celé škále barev od skoro bílé po tmavě červenou a fialovou.

Denivka citronová (Hemerocallis citrina)

Rostliny dorůstají do výšky jednoho metru, na zimu zatahují. Kořeny jsou na konci hlízovitě ztloustlé. Listy mívají alespoň ve spodní části červený okraj.

Květy se používají jako zelenina a koření s jemnou citronovou chutí. Číňané je pěstují na polích, květy sbírají večer, spaří je, usuší a rozemelou na prášek.

Velikost: až 1 m
Rozšíření: Čína, Japonsko, Korea,
Ekologie: Roste na okrajích lesů, na loukách a v horách až do výšky 2 000 metrů.

Denivka plavá (Hemerocallis fulva)

Mladé listy a květy i hlíznaté kořeny slouží jako zelenina. Rostliny jsou poměrně mohutné, listy na zimu zatahují, u některých odrůd jsou stálezelené. Jednotlivé květy se otevírají ráno a zavírají večer, takže jeden kvete přibližně 14 hodin. Květ je oranžový, obvykle tmavší uvnitř se světlejší střední žilkou, okvětní lístky mají zvlněný okraj. Nevoní. V USA a Kanadě je považována za invazivní druh.

Využívá se též jako léčivka s antibakteriálními, diuretickými a projímavými účinky, nebo při léčbě tuberkulózy. Rozemletý kořen býval aplikován jako protijed při otravě arzénem. Hemerocallin a antrachinony získané z kořenů plnokvěté odrůdy ´Kwanzo´ se ukazují jako perspektivní léčivo proti drobným cizopasným motolicím – krevničce střevní a japonské (Schistosoma mansoni a S. japonica). Používá se také jako meliorační rostlina pro zpevnění svahů a břehů potoků.

Velikost: až 1,5 m
Rozšíření: Čína, Indie, Japonsko, Korea, Rusko. Zplaněle roste na Kavkaze a v Alpách
Ekologie: Roste v řídkých lesích a na loukách obvykle podél potoků, v horách až do výšky 2 500 metrů.

Denivka menší (Hemerocallis minor)

Stonek je krátký nevětvený či 1–2× větvený. Každá větev nese jeden nebo dva květy, které se otevírají navečer a kvetou obvykle dva dny. Jsou citronově žluté se zelenavou trubkou, vonné.

Místy jsou květy sbírány a používány jako zelenina a koření pro ochucení polévek. Občas se jako zelenina jí i mladé listy. Výtažky z kořenů vykazují protinádorové účinky.

Velikost: až 0,7 m
Rozšíření: Severní Čína, Mongolsko, Sibiř, Korea
Ekologie: Travnaté stráně, vlhčí místa ve stepi


Kam za denivkami?

Největší sbírku denivek u nás vystavuje Botanická zahrada hlavního města Prahy v Troji. Rozsáhlou sbírku můžete vidět také v Botanické zahradě Chotobuz v Průhonicích a v Liberecké botanické zahradě.

Foto, ilustrace: 
David Vojtuš
Zdroj: 
Příroda 6/2011
reklama