reklama

Mírní vlci, krvelačné akvarijní rybky: Zabijáci s pověstí neviňátek

8.2.2017 – Jaroslav Petr
Šelmám je přisuzována krvelačnost přesto, že v rámci druhu se k sobě často chovají mnohem lépe než býložravci. Ti své mnohdy velmi účinné zbraně nedokážou zkrotit a dohry bývají tragické
ovce tlustorohá Ovis canadensis
Drtivý dopad

Až dva metráky váží berani amerických ovcí tlustorohých (Ovis canadensis). Srážky při jejich zápolení o samice jsou děsivou ukázkou síly

  • Jelenci ušatí (Odocoileus hemionus)
  • Pižmoň severní (Ovibos moschatus)
  • Pomec císařský (Pomacanthus imperator)
  • Rak červený (Procambarus clarkii)
  • vlk canis lupus

Jako „vlka v rouše beránčím“ označujeme nebezpečného člověka, který vypadá neškodně. Toto přirovnání je založeno na lidmi uměle vytvořených kategoriích, v jejichž rámci byla vlkům přiřazena úloha těch zlých a ovcím hodných tvorů. Vlci a další šelmy se přitom ke svým bližním chovají mnohem „slušněji“ než většina na první pohled mírumilovných býložravců.

Zášť do vlastních řad

Agresivitu obvykle připisujeme zvířatům, jež příroda vybavila k zabíjení. Šelmy a dravci však kořist neusmrcují proto, aby vybili svou agresivitu; je to způsob jejich obživy. Když vlci strhnou jelena, není v tom ani za mák „zášti“. Proto vlci nikdy nevyhubí jeleny či jinou kořist, protože by si pod sebou podřezávali větev a odsoudili sami sebe k záhubě. Mezi lovci a jejich kořistí se obvykle vytvoří rovnovážný stav.

Agresivita se mnohem častěji projevuje ve vztazích mezi příslušníky téhož druhu. V boji o partnery, revír nebo zdroje potravy, bývají živočichové často mnohem urputnější a nesmlouvavější než při mezidruhových šarvátkách. Navzdory značné agresivitě vnitrodruhových bojů nebývá cílem rváčů připravit soka o život. Zabíjení soků je z evolučního hlediska nevýhodné. Divoká zápolení, v nichž hrozí zranění, stojí účastníky spoustu sil a provází je silný stres. Navíc může bojujícím soupeřům uniknout jiné nebezpečí. Například dvě rybky plně zabrané do rvačky o teritorium na korálovém útesu se mohou snadno stát obětí dravce, před nímž by za jiných okolností včas prchly do bezpečí.

Není divu, že se řada živočišných druhů snaží zápolení o život vyhnout. Některá zvířata převedla souboje do rituální roviny. Samci ptáků často soupeří zpěvem, pestrým peřím, leteckými manévry nebo výstavbou hnízda. I takové na první pohled ryze pacifistické střetnutí však může mít v případě remízy na této symbolické úrovni krvavou dohru.

Hlavou hlavu neprorazíš

Za symbol mírumilovnosti si lidé vybrali býložravce, například ovce. Jenže právě mezi býložravými sudokopytníky a lichokopytníky najdeme příklady silné agrese, která může mít za následek smrt příslušníků vlastního druhu.
Mnozí býložravci absolvují urputné boje bez větších následků jen proto, že jsou k zápasům dokonale přizpůsobení. Jedinci, kteří nebyli stavěni tak, aby vydrželi následky brutálních útoků, neobstáli v konkurenci zdatnějších protivníků a své „chabé geny“ nepředali potomkům. Dokonalejším útočným zbraním bylo možné čelit jen dokonalejší obranou. Tyto evoluční závody ve zbrojení dovedly některé býložravce k dokonalosti.

TIP: Proč nedráždit opice aneb Nekrmte paviány! Velmi nebezpečná zvířata!

Berani amerických ovcí tlustorohých (Ovis canadensis) váží až dva metrické centy a během říje spolu zápolí o nadvládu nad harémem samic. Nejprve se zaklesnou za rohy a zkoušejí jeden druhého srazit na kolena. Pak odstoupí na několik metrů, rozběhnou se proti sobě a srazí se čelem nebo rohy. Děsivý náraz, jaký by u většiny živočichů skončil frakturou lebky nebo aspoň otřesem mozku, přestojí berani bez úhony. Rohy, lebka, páteř a krční svaly ovcí tlustonohých jsou na podobné nárazy dimenzované.

Nebezpečnější než grizzly

Ještě větší zátěži než berani ovcí tlustorohých jsou vystaveni samci pižmoňů severních (Ovibos moschatus), kteří dorůstají hmotnosti až 400 kilogramů. Také oni se při zápasech srážejí hlavami. Mohutné rohy i masivně stavěná lebka jim sice skýtají velmi dobrou ochranu, ale i tak každý osmý až desátý pižmoň umírá na následky zranění utrpěných při zápasech o samici.

Vysoce agresivní jsou během říje i američtí jelenci ušatí (Odocoileus hemionus). V zápasech o samice se nijak nešetří a na konci období říje je každý desátý dospělý samec zraněný. Jelenci si ale nevybíjejí agresivitu jen na příslušnících vlastního druhu. Nebezpeční jsou i neopatrným lidem. Pokud se říjnému samci připlete do cesty člověk, může na to šeredně doplatit. Po útocích říjných jelenců přijde každý rok v Kanadě o život více lidí, než kolik padá na vrub napadení medvědem grizzlym.

Zabijáci se zajištěnou zbraní

Šelmy jsou vybaveny nejúčinnějšími smrtícími zbraněmi a i při celkem nevinném škádlení by mohly jedna druhou lehce usmrtit. K takovým nehodám ovšem prakticky nikdy nedochází, protože právě z důvodu vysoké nebezpečnosti soubojů se u těchto živočichů vyvinuly nejdůkladnější pojistky proti vážnému poranění.

Ke zvířatům s nejdokonalejšími zábranami proti „zneužití“ smrtícího stisku zubů vůči bližním bezpochyby patří vlci. Vyvinuly se u nich reflexy, které jim nedovolí zakousnout se plnou silou do hrdla jiného člena smečky. Místo útoku si většinou vystačí s hrozbou, která se může stupňovat od nakrčení nosu až po otevření tlamy a vycenění zubů. Naopak podřízenost a nechuť k šarvátce dává vlk najevo nahrbením, skloněním hlavy, stažením oháňky mezi zadní nohy. Absolutní poddání se převaze druhého je signalizována tím, že si vlk lehne na záda a odkryje ničím nechráněné břicho. Většina konfliktů se vyřeší tímto bezkontaktním způsobem.

Příslušníkům vlastní smečky za normálních okolností může ublížit pouze vlk s těžce patologickým chováním. Naprostým tabu jsou pro dospělé vlky jejich mláďata a samice. Kdyby v lidské společnosti platilo úsloví „člověk člověku vlkem“ neměla by policie co na práci.

Války zvířecích gangů

Podobně jako vlci se proti agresi svých blízkých jistí lvi. Samci vytvářejí „gangy“, jejichž členy váže obvykle těsnější či volnější příbuzenské pouto. V rámci těchto skupinek si lvi téměř nikdy neublíží. Úplně jiné vztahy ovšem panují mezi konkurenčními gangy samců, jež usilují o nadvládu nad smečkou lvic. Při těchto střetech využívají lvi své zabijácké umění naplno. Lví samec se může dožít bez problému 15 nebo 16 roků. V přírodě však běžně uhyne na následky zranění utrpěných ve rvačkách s cizími samci ještě před dovršením věku deseti let.
Války mezi jednotlivými tlupami ovšem zdaleka nejsou výsadou šelem.

V roce 1974 pozorovala slavná britská zooložka Jane Goodallová v tanzanijském národním parku Gombe válku mezi dvěma tlupami tamějších šimpanzů. Původně patřili všichni šimpanzi do jedné tlupy. Ta se však rozdělila na severní a jižní skupinu a každá obsadila vlastní revír. Záhy se mezi nimi rozhořela smrtící rivalita. Samci severní tlupy nakonec podnikali opakované nájezdy na revír jižní tlupy. Pronikali ve skupinkách na teritorium sousedů a pokud tam narazili na dospělého samce, společně jej zabili. Válka v rámci druhu, jenž je lidmi často považován za vrchol zvířecí rozumnosti a mírumilovnosti, skončila úplným vyhubením samců z jižní tlupy.

Kdo neuteče, je zabit

Zvířecí zápasy se řídí zásadou „bojuj, nebo uteč“. K oběma aktivitám je zvíře připraveno ještě před vlastním soubojem, kdy se v organismu mobilizují zdroje energie. Svaly mají skoro okamžitě k dispozici dostatek glukózy pro práci a je jedno, zda se pak energie spálí při rvačce nebo na zběsilém úprku. K takové mobilizaci dochází ve stresových situacích i u lidí. My ovšem doplácíme na to, že se nemůžeme chovat jen podle pokynů přírody. „Zpérovaný“ podřízený asi sotva bude z kanceláře svého šéfa utíkat a tím méně se může s nadřízeným poprat. Volná energie nám pak nevyužitá koluje tělem, což má pro naše zdraví neblahý vliv.

Pro zvířata je ovšem schema „bojuj, nebo uteč“ jedním ze základních pravidel chování. Poražený jedinec, který uzná svou porážku, ale nemá dost místa, aby vyklidil kolbiště, se proto může dostat do kritických situací s tragickými následky. Zhusta k tomu dochází v zajetí, v malých výbězích nebo těsných ubikacích. Vítěz vnímá stálou přítomnost poraženého jako přetrvávající odpor a utočí na dobitého soka znovu a znovu až do úplného konce.

Nemilosrdný zabiják – akvarijní rybka

Názorně jsou následky nedostatečného únikového prostoru patrné v akváriích při chovu některých druhů ryb. Pestré korálové ryby patří mezi akvaristy k nejoblíbenějším. Zároveň se však tito fešáci vyznačují i nejmenší mírou vzájemné tolerance a pestré zbarvení u nich působí jako hozená rukavice. Vysazení několika jedinců téhož druhu do jedné nádrže nejednou odstartuje smrtící turnajové klání. Poražené ryby jedna po druhé hynou až nakonec zůstane jediná – vítěz dlouhé zápasové série. Ten sice ve svém okolí strpí příslušníky jiných druhů ryb, ale na nově vysazenou rybu vlastního druhu okamžitě útočí.

Pestré zbarvení spouští v rybách tak silnou agresi, že brání dokonce sblížení samice a samce. Aby se tyto ryby mohly vůbec vytřít, musí pestré, vyzývané zbarvení odložit. V období námluv získávají svatební barvy, jež jsou mnohem méně nápadné než zbarvení, jaké nosí po zbytek roku.

Naladěno na vítězství

Vítězství a prohry zdaleka nepoznamenají zvířata jen na těle, výsledky klání zasahují až do elementárních procesů uvnitř buněk nervového systému. Velmi nápadná je tato změna na rakovi červeném (Procambarus clarkii), který patří k zarputilým bojovníkům a bije se ve zvláštním postavení se vztyčenou přední částí těla.

Za zaujmutí račí bojovné pozice je zodpovědný hormon serotonin, který dráždí určitou nervovou uzlinu. Rak, který prohrál v zápase o nadvládu nad teritoriem, jako kdyby bojovat zapomněl. Ne že by nechtěl, ale prostě nemůže. Jeho nervová uzlina totiž „přepnula“ do nového režimu a reaguje na serotonin útlumem. Poražený rak dává vítězi najevo respekt, odklidí se někam stranou a snaží se na sebe neupozorňovat. Vítěz se naopak promenuje bojištěm a staví se do bojové pozice. Je to hotový triumfální pochod. „Vyladění“ jeho nervové uzliny na hormon serotonin se nezměnilo, ba ještě zesílilo.

Pokud se střetnou dva poražení raci, vybojují spolu přízemní zápas podle všech pravidel. Poražený opět vyklidí pozice ve skloněném postavení, vítěze serotonin napřímí. Přerod z poraženého na vítěze je rychlý a snadný, ale opačný proces je mnohem komplikovanější. Po střetu dvou šampionů – vítězů série předchozích klání – poražený rak prohru neuzná. Jeho nervová uzlina se nechce vzdát a nadále odpovídá na příliv serotoninu podrážděním. Poražený zaujímá znovu a znovu bojové postavení a vítěz mu obvykle dává opakovaně za vyučenou. Smrt bývá v tomto případě rychlejší než přeladění nervové uzliny do stavu, jenž odpovídá výsledku zápasů. Postavení vítěze přináší rakovi tolik výhod, že se jej nemůže vzdát při prvním nezdaru.

Zvířecí „necharakternost“

Bojovnost asi sotva odpovídá představě couvajících „zbabělců“, která je rakům lidmi přisuzována. Stejně tak do ustálených lidských představ nezapadá vlčí smysl pro fair-play, zničující souboje amerických jelenců a jejich agresivita vůči lidem či bezhlavá útočnost korálových rybek.

Kdyby se některé skutečnosti ze života zvířat projevily v úslovích, mohli bychom klidně říkat: „Krvelačný jako akvarijní rybka“, „smířlivý jako vlk“ nebo „neústupný jako rak“. Mnohem lepší ovšem bude, když na přisuzování jakéhokoli charakteru zvířatům zapomeneme.


Vlastní a přesto cizí

Dramatický rozdíl v chování vůči vlastním a cizím je patrný u společenstev potkanů. Tato zvířata žijí v tlupách s velmi důkladnou vnitřní organizací a příslušnost k určitému klanu se prokazuje společným pachem. Pokud mezi členy klanu náhodou zavítá potkan z cizího společenstva, rozeznají jej podle odlišného pachu. Zatímco v rámci jedné tlupy mají potkani celkem korektní vztahy, k cizákům jsou nekompromisní a cizí potkan je záhy po odhalení zaživa rozsápán. Do děsivé situace se může dostat jedinec, který se na určitou dobu ocitl mimo tlupu a ztratil svůj identifikační pach. Po návratu do tlupy je spokojený, protože všichni kolem něj „voní“ tak, jak mají. Zvíře se mezi svými cítí dobře a ani si neuvědomuje vlastní pachovou odlišnost. Když na něj ostatní potkani zaútočí, vůbec netuší proč. Umírá na těžká poranění , aniž by pochopil, co přivedlo jeho bývalé druhy k tak razantní změně chování.


Kdo má důvod, má i sílu

Samec korálové ryby se může chovat ustrašeně, pokud je silnějším soupeřem zastižen na hranicích svého revíru či dokonce mimo něj. Tuto situaci řeší ryba útěkem. Jakmile se však prchající zbabělec ocitne „doma“, nabude rázem na odvaze a soupeři se postaví. Často je pocit ohrožení revíru pro rybu tak silnou vzpruhou, že dovolí slabému obránci zahnat o poznání silnějšího útočníka. Podobně silným motivem může být pro zvířecí matku ochrana mláďat.

Foto, ilustrace: 
Shutterstock
Zdroj: 
Příroda 10/2010
reklama