reklama

Opičí prales Kibale Forest: Zelené srdce Ugandy stále plné života

26.8.2017 – Karel Bartík
Kdo se zajímá o primáty a plánuje cestu do rovníkové Afriky, neměl by minout ugandský Národní park Kibale Forest. Důvodů pro jeho návštěvu je několik a nejsou to jen primáti, kterých se zde vyskytuje třináct druhů…
Kibale Forest
Gueréza šedonohá

Červené guerézy, mezi něž gueréza šedonohá patří, jsou úzce specializované na listy stromů

  • Kibale Forest
  • Kibale Forest
  • Kibale Forest
  • Kibale Forest
  • Kibale Forest
  • Kibale Forest
  • Kibale Forest
  • Kibale Forest

Kibale Forest leží v Ugandě v distriktu Kibale/Kabarole. Oblast je obývána především dvěma kmeny – Batooro a Bakiga – jejichž příslušníci využívají prales k obživě a rovněž si zde berou dřevo a listí jako stavební materiál. Přes tyto (zatím spíše nevýrazné) lidské zásahy žije v pralese přes 200 druhů motýlů a je zde napočítáno více než 330 druhů ptáků, včetně velmi vzácných druhů – například vlhy sametové (Merops gularis). Dominantními savci jsou v Kibale primáti, kterých je možno spatřit třináct druhů, a to včetně několika skupin habituovaných (tedy na člověka zvyklých) šimpanzů (Pan troglodytes). Také se zde můžete setkat s pralesními slony, pralesními prasaty, některými druhy antilop, levhartem a na savanách i se lvem.

Opice „za humny“

Do parku je možné dostat se přímo z hlavního města Kampaly přes Fort Portal, nebo použít cestu z jihu přes sousední park Queen Elizabeth. My jsme sem dorazili ze severu, z parku Murchison Falls, protože první etapa naší cesty Ugandou vedla na sever do oblasti pramenů Bílého Nilu. Jak jsme se sami přesvědčili, na tuto výpravu je třeba počítat s více než osmi hodinami, které jsme si rozdělili na dvě části a přenocovali na trase ve městě Hoima.

Poslední kilometry byly opravdu utrpením, protože cesta byla i na ugandské poměry špatná a navíc na našem 22 let starém Landcruiseru praskla jedna listová pružina. Náš průvodce a řidič v jedné osobě provedl v krátké době opravu v africkém stylu (všechny listové pružiny na voze již byly skládankou z několika starších) a vůz dále fungoval naprosto spolehlivě. A to navzdory 550 000 kilometrům najetých převážně na africké roletě.

TIP: Schopnost sebeuvědomnění u zvířat aneb Vidím se, tedy jsem!

Drncání v autě se nám lépe snášelo při pomyšlení na cíl naší cesty, kterým byli především primáti v Kibale. Těšili jsme se na setkání se šimpanzy a guerézami a doufali jsme, že se nám třeba podaří zahlédnout i pralesní vlhy. Krátce po příjezdu jsme vyrazili na krátkou procházku, na níž jsme hledali hlavně motýly a ptáky. Ani ne za hodinku jsme přitom narazili na tlupu gueréz pláštíkových (Colobus guereza). Necelých 400 metrů od kempu jsme tak měli možnost obdivovat první pralesní primáty.

Šimpanzi – zruční lovci

Šimpanz je považován za našeho nejbližšího příbuzného a shoda převážné části lidské a šimpanzí DNA tuto domněnku přesvědčivě potvrzuje. Šimpanzi žijí v pralesích Afriky od Guineje po Ugandu a na jih po jezero Tanganika. Většinou jsou vázáni na deštný prales, někdy však vstupují i do zalesněné savany nebo do horských lesů. Můžeme je tak vidět i v nadmořské výšce okolo 3 000 metrů. V Ugandě se vyskytuje poddruh šimpanze (Pan troglodytes schweinfurthi) a to nejen v pralese Kibale, ale i v lesích na jihu Murchison Falls, v proláklině Kyambura Gorge a v Bwindi. V lesích Konga pak žije šimpanz (Pan troglodytes troglodytes), česky někdy nazývaný čego a ještě dál na západ až po Guineu poddruh Pan troglodytes verus.

Stejně jako Dian Fosseyová proslavila gorily, pak v případě šimpanzů se o poznávání jejich života obdobným způsobem zasloužila paní Jane Lawick-Goodallová, jejíž knihy o studiu života šimpanzů v rezervaci Gombe vycházejí i u nás. Například její poznání, že šimpanzi používají nástroje a společně loví zvěř pro maso (především guerézy a drobné antilopy) byla ve své době přímo revoluční.

Pralesem k fíkovým labužníkům

Na setkání se šimpanzy jsme se velmi těšili a přesto jsme po příjezdu k informačnímu centru zcela přehlédli mladého samce, který se brzy ráno krmil zralými fíky kousek od výchozího bodu naší jednodenní výpravy. Než jsme vytáhli fotoaparáty, sklouzl ze stromu a zmizel v hustém porostu. Do husté zeleně jsme vyrazili s průvodkyní po krátkém „zaškolení“. Cesta přes potůčky a sloní stopy vedla nádherným pralesem, kde mohutné, přes padesát metrů vysoké stromy, tvořili nad našimi hlavami zelený baldachýn. Atmosféru původního deštného pralesa dotvářel hustý podrost lián.

Po několika kilometrech chůze jsme ve větvích vysokého fíkovníku objevili skupinu šimpanzů, kteří se krmili na právě dozrálých plodech. Zpočátku nevyvíjeli celkem žádnou zvláštní aktivitu, až na to, že párkrát zahoukali a celkem úspěšně se pokoušeli pomočit pod stromy se potloukající turisty. Nezbylo nám než trpělivě čekat na okamžik, kdy lidoopi sestoupí dolů. Trpělivost se vyplatila a jeden ze šimpanzů nám umožnil sledovat ho několik desítek metrů po zemi. Jednalo se o starší samici, kterou ve větvích následovalo její mládě. Teprve, když nás průvodce upozornil, že hodina se šimpanzy je u konce, uvědomili jsme si, jak rychle čas utekl. Dostat se několik metrů k divokému šimpanzovi byl strhující zážitek, den však ještě nekončil.

Guerézy rychlé, zručné a omylné

Odpoledne jsme se rozhodli navštívit Bigodi Wetland, místní komunitou chráněný a spravovaný močál, kde se hojně vyskytují nejrůznější druhy opic a pralesních ptáků. Některé zdroje dokonce uvádí, že během zhruba pětikilometrového, fyzicky nenáročného okruhu, je možné vidět až 138 druhů zvířat. Nejprve jsme měli představu, že stezkou rychle proběhneme a nebudeme se příliš zdržovat. Vždyť cesta začínala přímo u silnice, což na první pohled žádnou divočinu neslibovalo.

Navíc nás čekal večerní trek za kombami a nočními savci. Jenže brzy byl všechno jinak. Během cesty jsme potkávali různé druhy opic, guerézy červené a pláštíkové, kočkodany zelené, čepičaté i černolící. Jako první jsme zahlédli guerézu šedonohou (Procolobus tephrosceles), která se podobně jako bíločerná gueréza pláštíková (Colobus guereze occidentalis) často stává kořistí lovících šimpanzů. My jsme zastihli oba druhy na stejné lokalitě a obě tlupy si od nás udržovaly slušný odstup.
Strávili jsme s guerézami určitě pár hodin a mohli jsme obdivovat jejich úžasnou obratnost ve větvích. Zároveň jsme se ale mohli přesvědčit, že ani tito vzdušní artisté nejsou při svých výkonech neomylní. Malá gueréza pláštíková si špatně vyměřila skok a pár metrů od nás spadla na zem z výšky přesahující sedm metrů. Matka za poplašného vřískání ihned sjela z větve na zem, vzala mládě do náruče a bleskově s ním vylezla zpět na strom. Opičí junior na tom ovšem nebyl nejlíp, protože cestou k zemi schytal i několik úderů od větví. Později jsme se jen mohli dohadovat, zda nakonec přežil bez následků.

Útěky před vetřelci

Na rozdíl od gueréz se kočkodani většinou pohybovali v podrostu, a tak na jejich přítomnost často upozornil až pohyb kapradiny nebo špička ocasu. Vůbec nebylo jednoduché zahlédnout je celé, a tak jsme byli vděční za kočkodana čepičatého (Cercopithecus lhoesti), plachého a ne příliš viděného obyvatele tohoto močálu, který se nám alespoň na několik okamžiků předvedl v celé své kráse.

Kočkodanů žije v Ugandě několik druhů. V pralese jsme potkali kočkodana zeleného, čepičatého, černolícího a na savanách Murchison Falls také kočkodana husarského. I tito primáti byli velmi plašší a nebylo jednoduché přiblížit se k nim dostatečně blízko. Když jsme se dostali na jim nepříjemnou vzdálenost, prostě před námi utekli vysoko do korun stromů. Výjimkou byli kočkodani čepičatí, kteří při obou setkáních naopak slezli ze stromů na zem a zmizeli v hustém pralesním porostu. Nikde jsem se ovšem nedopátral, zda šlo o náhodu, nebo jejich obvyklý úhybný manévr. Kromě kočkodanů a gueréz jsme často potkávali také paviány, konkrétně paviány anubi (Papio anubis).

Prales Kibale nám umožnil spatřit velké množství opičích druhů, ale je jasné, že pouze pootevřel své dveře. Nepoštěstilo se nám například uvidět kočkodana Brazzova (Cercopithecus neglectus), mangabeje černého (Cercocebus aterrimus) ani žádnou z drobných nočních opiček. Návštěva Ugandy a pralesa Kibale, stejně jako pralesa Bwindi, je však v každém případě mimořádným zážitkem. Nenajdete zde sice žádné luxusní ubytování a cesta po prašných cestách, někdy spíše připomínajících koryto potoka, je tobogán a očistec dohromady. Obrovské množství živočišných druhů však všechny tyto útrapy bohatě vynahradí.


Národní park Kibale Forest

Kibale Forest byl národním parkem vyhlášen v roce 1993 a zahrnuje nejen původní deštný prales, ale i savanu a vysázené kulturní, pro Ugandu exotické dřeviny. Oblast lesa pokrývá 77 % parku a je tvořena jak stálezeleným pralesem v severní části, tak i částečně opadavým lesem na jihu oblasti. Zbylých 23 % pokrývají travnaté plochy, močály a kulturní dřeviny. Celý park má rozlohu 780 km2 a leží v nadmořské výšce mezi 1 100–1 600 metrů.


Obyvatelé Národního parku Kibale Forest

Pronásledované guerézy

V lesích Afriky se před asi 20 miliony let objevily opice, které dokázaly strávit listí a pupeny stromů. Jejich zuby a především žaludky se přizpůsobily k přijímání poměrně špatně zpracovatelné potravy plné celulózy. Také jim zakrněl nebo úplně zmizel palec na předních končetinách. Jde o guerézy.

Tito primáti mají pohnutou historii. V předminulém století přišly do módy opičí kožešiny. Zvláště žádané byly guerézy pláštíkové, z jejichž kůží se vyráběly kožichy a rukávníky. Opice byly vybíjeny po stovkách tisíc za rok a i když móda časem bohudík změnila své preference, pro guerézy bylo skoro pozdě. Z některých druhů a poddruhů zůstalo jen několik tisíc jedinců, u jiných, například u guerézy zanzibarské, jde pouze o několik málo desítek.

Guerézy pláštíkové (Colobus guereza) žijí ve středním patře lesa, nejraději v primárním pralese nebo v lesích podél řek. Jsou sdruženy v tlupách o 10–25 členech na ploše okolo 15 ha. Velikost oblasti jedné konkrétní tlupy je samozřejmě závislá na množství potravy na tomto území. Volání samců je poměrně hlasité, ale není jediným signálem, podle nějž se „příbuzní“ na delší vzdálenosti identifikují. Dalším znakem je dlouhý bílý vlající ocas. Mláďata gueréz se přitom rodí celá bílá a jejich srst se postupně probarvuje. Gueréza pláštíková je dlouhá 100 až 160 cm, samci váží až 22 kg.

Gueréza šedonohá (Procolobus tephrosceles) obývá vrchní patra lesa a je silně vázána na určité druhy listí. Tyto guerézy jsou 100 až 150 cm dlouhé, přičemž na ocas připadá až 80 cm. Samci váží až 13 kg. Jsou častou kořistí šimpanzů.

Kočkodani pralesů i savan

Druhou velkou skupinu primátů tvoří v Kibale kočkodani. S kočkou ani s Dánem nemají nic společného a vznik jména těchto opic je tak trochu záhadou. Kočkodani se velice dobře pohybují po všech čtyřech končetinách, a to jak na stromech, tak po zemi. Někteří bývají velmi pestře zbarveni. Zabydleli všechny niky na jih od Sahary a jejich životním prostředím je především prales. Obývají však i křovinaté stepi a okolí řek. Kočkodan husarský (Erythrocebus patas) se dokonce přizpůsobil životu v savaně. Tento druh jsme měli možnost spatřit na pláních rezervace Murchison Falls. Na otevřeném prostranství je suverénní a na svých dlouhých nohách prý dokáže běžet až rychlostí 50 km/h.

Kočkodani se často pohybují ve velkých skupinách tvořených i různými druhy, někdy dokonce společně s guerézami. Vzájemná tolerance je zřejmě dána faktem, že si nijak potravně nekonkurují.


Jak se fotí v pralese

Zkráceně lze říct: „Bez blesku do pralesa nelez.“ Je zde velké množství kontrastů, vlhkost, dešťové přeháňky a vedro. K tomu hustá vegetace s velkým množstvím úkrytů. Kromě pořádného blesku je nutné určitě fotografování s oporou a zatěsněný fotoaparát, zvládající slušně alespoň ISO 1600.

Foto, ilustrace: 
Karel Bartík, Martin Mecnarowski, Jan Bartík
Zdroj: 
Příroda 9/2011
reklama