reklama

Pálavská stolová hora: Neobyčejný strážce jižní hranice

1.9.2017 – Jan Miklín
Při cestě z Brna do Vídně si nemůžete nevšimnout výrazného útvaru Pavlovských vrchů. Vápencové bradlo láká k zastavení a bližšímu prozkoumání a při návratu z jižních zemí vítá poutníky ještě dlouho před překročením českých hranic
Pálava
Barevné panorama

Panorama se Sirotčím hrádkem, Děvínem, Novomlýnskými nádržemi i Klentnicí

  • Pálava
  • Pálava
  • Pálava
  • Pálava
  • Pálava

Pálavská Stolová hora zaujme už z velké dálky téměř dokonale rovnou vrcholovou plošinou, která vysvětluje její jméno. Masiv tohoto vápencového bradla je zároveň středem národní přírodní rezervace s trochu krkolomným názvem Tabulová, Růžový vrch a Kočičí kámen.

Dominanta ze dna moře

Celý hřeben Pavlovských vrchů se nad okolní rovinatou krajinu zvedá opravdu majestátně, čemuž vděčí za své geologické složení. Bloky vápenců, sedimentujících v druhohorních mořích kdesi na území dnešního Slovenska, doputovaly až na jižní Moravu a díky větší odolnosti vůči erozi tvoří nepřehlédnutelnou dominantu.

TIP: Drsné kouzlo střechy Evropy aneb Národní přírodní rezervace Králický Sněžník

Relativně plochý vrchol je společný více kopcům, mimo Stolové hory (459 m n. m.) jej můžeme pozorovat třeba u nejvyššího vrcholu Pálavy – Děvína (550 m n. m.). Teorie jeho vzniku jsou různé, starší hovoří například o působení mořského příboje na hladině dávného moře, podle novějších jde o povrch zarovnaný v období pliocénu. Jednotlivá vápencová bradla ale byla rozlámána a různě nakloněna, takže dokonalá, na první pohled zřetelná rovina se zachovala právě jen u Stolové hory.

Přítomnost rozpustného vápence se odráží i v existenci krasových jevů – ať už povrchových, jako jsou různé škrapy, závrty a krasová okna – nebo jeskyní, které zde však dosahují délky jen v řádu metrů.

Nejsevernější výspa jižních druhů

Díky různorodému podkladu se v těchto místech vyvinulo i pestré druhové složení, které je závislé především na hloubce půdy. Do mozaiky rostlinných ekosystémů patří i společenstva skalních stepí, rostoucí na prudkých svazích. Rostliny v rozpukané skalní stěně využívají každou škvírku podobně jako trávy hlubších půd na rovnějších částech. Mezi tyto pionýrské druhy, osidlující nehostinná skalní stanoviště, patří například kostřava sivá, tařice skalní a tařice horská, hvězdnice zlatovlásek, pěchava vápnomilná nebo místní endemický poddruh hvozdík Lumnitzerův pálavský, jenž se vyznačuje množstvím fialových květů a omamnou vůní.

Na hlubších půdách rostou pro Pálavu typické „stepní“ druhy. Ty jsou však v rámci České republiky většinou vzácné a právě zde dosahují severní hranice svého rozšíření. Mimořádně příznivou lokalitou je Pálava pro koniklec velkokvětý. Na vůbec jediném místě u nás tady roste také šalvěj etiopská, jejíž populace v minulém desetiletí dosahovala pouhých několika desítek kusů. Díky záchrannému programu se s ní však dnes můžete setkat mnohem častěji. Zapomenout nesmíme ani na nádherné zlaté vlásky kavylů (kavylu sličného a kavylu Ivanova), žluté květy hlaváčka jarního, kosatce skalního písečného a prvosenky jarní, fialově kvetoucí koulenku rozprostřenou, diviznu brunátnou, hvězdnici chlumní nebo zvonek sibiřský. Zvláště chráněných druhů rostlin zde rostou zhruba čtyři desítky, cévnatých rostlin celkem na 500 druhů. Typické jsou také teplomilné keře – mahalebka obecná, růže šípková či svída krvavá.

Druhy jedovaté i ty ostatní

Neobyčejnému charakteru Pavlovských vrchů odpovídají i zajímavé živočišné druhy. Mezi těmi nejmenšími zde můžete narazit na jedny z nejjedovatějších zástupců české fauny. V prvé řadě je to stepník moravský, drobný pavouk, který byl popsán teprve v roce 2008. Samci tohoto druhu mají velmi výrazné červeno-černé zbarvení a dorůstají velikosti jednoho centimetru. Černé samice s oranžovou skvrnou na hlavě jsou pak zhruba dvojnásob velké. Pokud by vás stepník kousnul, dostaví se bolesti hlavy, horečnatý stav a zrychlený tep. Vzhledem k tomu, jak je pavouk vzácný a málo agresivní, je však tato možnost velmi nepravděpodobná.

Druhým jedovatým živočichem je majka fialová – výrazně zbarvený brouk, jehož velikost nepřesahuje čtyři centimetry. Jed tohoto druhu způsobuje při kontaktu s kůží puchýře a při požití v množství cca 30–40 mg je pro člověka smrtelný. Dříve byl v malých dávkách používán jako afrodiziakum. Mnohé druhy živočichů, například ptáků, jsou ale vůči toxinu rezistentní. Další živočišnou zajímavostí je nejdelší česká žížala Allolobophora hrabei, která může dorůst až půlmetrové délky.

Vzhledem k hlubinnému způsobu života ji ale nejspíš neuvidíte. Z ostatních pozoruhodných druhů je nemůžeme zapomenout na kudlanku nábožnou, stepníka rudého, žahalku žlutou či u nás se jen ojediněle vyskytující žahalku obrovskou. Dříve zde žila kolonie syslů, i v současnosti se můžete setkat s křečkem polním.

Rozhled z opevnění

Lidé využívali výraznou dominantu Stolové hory již odedávna. Už v době bronzové zde existovalo opevněné hradisko, a ve 13. stol. byl na sousedním Růžovém vrchu postaven hrad. Jeho zřícenina se zde z bílých skal tyčí k nebi dodnes. Dříve byl běžně označován jako Rossenstain, v souladu s názvem místa, kde byl zbudován. Dnes se zbylému opevnění téměř výhradně říká Sirotčí hrádek – podle jedné z větví rodu Wehingenů, kteří hrad postavili.

Plochý vrch i úpatí hory sloužily ještě na začátku 20. století jako pole nebo k pastvě dobytka či ovcí. Právě pastva účinně bránila invazi keřů a stromů na travnaté plochy a dnes jsou právě nálety agresivních druhů, jako je pajasan žláznatý či trnovník akát, hlavním problémem nejen této rezervace. Proto patří k managementu území i pravidelné kosení. S ohledem na hmyz se nekosí vše zároveň, ale ponechávají se nepokosené pásy či čtverce. Dřeviny jsou pravidelně vyřezávány a také zde probíhá občasná pastva.

I díky svému nádhernému výhledu je Stolová hora populárním výletním cílem a oblibu si s velkou pravděpodobností zachová i do budoucna.


Rady do batohu

Nenechte si ujít

Na Stolovou horu vede jak červená hřebenovka, spojující Dolní Věstonice s Mikulovem, tak nově vyznačené trasy od Perné, Horních Věstonic i Klentnice.
Na sousedním masivu Děvína je podél několika turistických tras vedena naučná stezka, která přináší informace jak o přírodě, tak o historii Pavlovských vrchů.
Kousek od Stolové hory ve směru na Mikulov, přímo u silnice, se tyčí Kočičí skála – necelou desítku metrů vysoká vápencová skalka, nazývaná také Pálava v malém. Mimo pěkné výhledy jak na celý hřeben, tak Mikulov, je zde neobyčejná koncentrace většiny typických pálavských rostlin.

V Klentnici, obci ležící přímo pod Stolovou horou, si v budově bývalé fary vedle kostela můžete dát výbornou kávu, salát ze zahrádky či čerstvé zákusky. Café Fara uspěla i v žebříčcích nejlepších českých kaváren.

O něco typičtější než káva je pro jižní Moravu (a Pálavu obzvlášť) víno. Díky příznivému klimatu i geologickému podloží se zde produkuje množství modrých i bílých odrůd včetně zde vyšlechtěné Pálavy. Vinné sklípky, v jejichž chládku můžete víno ochutnat a od místního vinaře za příznivou cenu zakoupit, jsou ve všech vesničkách. Mnohé spojuje naučná vinařská cyklostezka, vinoucí se mezi vinohrady po úbočích Pálavy.

Pálavským mořem bývá občas nazývána soustava tří nádrží Novomlýnské přehrady. Po Lipnu druhá největší plocha v ČR zatopila unikátní území lužního lesa i vesnici Mušov, ze kterých zbyly jen poslední suché stromy, smutně trčící z hladiny, a kostel na ostrůvku. Díky malé hloubce voda moc na koupání není ani na začátku léta, zato windsurfeři ocení téměř neustále vanoucí vítr.

Historických zajímavostí si dosyta můžete užít v archeologickém muzeu v Dolních Věstonicích a zejména Mikulově: regionální muzeum na zámku, křížová cesta na Svatý kopeček, židovská čtvrť se synagogou a hřbitovem, Kozí hrádek…

Ještě než vyrazíte

TIC na mikulovském náměstí nabízí množství prospektů a brožurek z produkce Správy CHKO, věnujících se jak samotné rezervaci, tak celým pavlovským vrchům.
Zakoupit zde můžete i podrobnou (1:25 000) mapu CHKO Pálava.

Tagy: 
Foto, ilustrace: 
Jan Miklín
Zdroj: 
Příroda 10/2011
reklama