reklama

Roman Vehovský: Schůzky se zvířaty na sedmileté cestě kolem světa

4.4.2017 – Marek Telička
S cestovatelem Romanem Vehovským o zvířatech, která měl možnost poznat na sedmileté cestě kolem světa. O setkáních plánovaných i překvapivých, o těch, kdo zvířatům pomáhají, i o lidech, kteří se jen snaží využít příležitost
Vehovský
Okno do parku

Okno do Národního parku Kalbarri v Západní Austrálii

  • Vehovský
  • Vehovský
  • Vehovský
  • Vehovský
  • Vehovský
  • Vehovský
  • Vehovský
  • Vehovský
  • Vehovský
  • Vehovský

Sedm let jste strávil na cestách kolem celého světa. Ačkoli váš zájem nebyl primárně určen zvířatům, určitě jste se zástupci fauny zažil mnohá setkání …

To máte pravdu. Prioritou se postupně stala cesta samotná, ale příroda v ní hrála velkou roli. Návštěvy národních parků, rezervací a volné přírody byly mnohdy plánované právě kvůli kontaktu s divočinou. Třeba na japonském ostrově Hokkaidó jsem mohl pozorovat medvědy, kteří v řece lovili táhnoucí lososy a v Austrálii jsem se dostal do bezprostřední blízkosti krokodýlů. S Borneem se mi bude navždy pojit setkání se slonicí a jejím mládětem a při představě Nového Zélandu vidím tučňáky, lachtany, mrože nebo albatrosy … Podobných setkáních bylo hodně a vždy to bylo krásné, protože mezi námi nebyla žádná bariéra ani mříž.

Stávalo se vám i to, že zvířata přišla spíše za vámi, než že byste je vyhledával?

Vzhledem k tomu, že jsem na cestách nevyužíval téměř žádné hostely a ubytovny, ale spával pod otevřeným nebem, nebyly vzácné ani noční návštěvy zvířat. Když člověka ze spánku probudí zvědavé opice nebo kolem stanu čmuchající possumové, rozhodně vás to neukolébá. Jednou mne ze spánku probudily blížící se zvuky praskajících větviček. Ležel jsem ve vyšlapané stezce v hustém porostu a proti mně se blížil velbloud. Kdybych se včas neprobudil, asi by to byl až příliš silný zážitek …

Noc je přitom pro pozorování zvířat ideální. Počkal jste si někde po setmění, abyste mohl sledovat nějaké živočichy?

Ano, třeba na pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu jsem se od místních dověděl o malé pláži, kde hnízdí tučňák nejmenší, jemuž se anglicky říká „malý modrý tučňák“. Tito skutečně nejmenší tučňáci jsou velice plaší a na pobřeží se z rybolovu vracejí až za šera. Vybudoval jsem si z větviček pozorovací hnízdo a čekal. Nejprve se vynořili dva „strážci“. Při sebemenším podezření by se vrátili zpět do vody a znovu by vyčkávali. Když je jim zdálo být vše v pořádku, začali na pobřeží postupně vyplouvat všichni členové kolonie. A celá ta armáda kolébajících se postaviček se šikovala přímo na mne. Aniž bych to věděl, seděl jsem v hlavním tahu, kudy chodili ke svým vyhloubeným hnízdům a mé nohy jim byly v cestě. Přišli ke mně a koukali na boty. Pak zvedli hlavu ke mně. Ani jsem nedýchal. Chvíli uvažovali a pak začali jeden vedle druhého procházet okolo mne. Někteří se ani neobtěžovali mě obejít a packali mi o nohy … Byl to jeden z nejkrásnějších dotyků divočiny.

To zní krásně. Setkání s jinými zvířecími druhy by každopádně takto idylicky dopadnout nemuselo ...

To, že nejsem jako pán tvorstva vítanou návštěvou, mi bylo dáno najevo při jednom výšlapu do džungle v oblasti horního toku řeky Kinabatangan na Borneu. Ocitl jsem se v teritoriu orangutanů. Zaregistrovali mne z vysokých stromů a spustili poplach. Byl jsem narušitel, kterého chtěli zastavit, zastrašit, zahnat. Z lián a korun „pořvávali“ a lámali větve, které shazovali dolů. Bylo to celkem velké a dramatické projevení nelibosti a neúcty. Ale byl jsem rád, že se nepřišli s návštěvou „pozdravit“ dolů na zem…

Na druhou stranu jste měl štěstí, že jste orangutany v divoké přírodě viděl.

To je fakt, většina lidí má možnost prohlédnout si je jen v rehabilitační stanici Sepilok, kde se kontrolovaným dokrmováním snaží zdomácnělé orangutany vrátit do přírody. Počin nesporně dobrý. Jenže kulisy celého projektu dávají tušit, že krom zájmu orangutanů se zde jedná i o zájmy turistické. Místními lidmi je tato lokalita přezdívána „monkey corner“. Poblíž je totiž další chlupaté lákadlo. Či přesněji nosaté. Na Borneu se vyskytuje vzácný endemický druh opice, kahau nosatý. Jeho hruškovitý nos je dominantou celého obličeje. Zlé jazyky tvrdí, že časový sled dokrmování s orangutany, sousedská lokalita a vůbec samotná opodstatněnost tyto opice dokrmovat, je dána jen hojnou přítomností návštěvníků.

Pojďme ještě zpět k přímému kontaktu se zvířaty. Dostal jste se s nějakým živočichem do takové situace, kterou byste opakoval opravdu jen nerad?

Znepříjemnit život dokáží i malí tvorové. Třeba na Borneu na mne při treku v džungli nalezly velmi nepříjemné pijavice a ještě po týdnu jsem cítil svědivé ranky. Obdobně nepříjemné bylo pobodání malými muškami. Bezprostřední kousnutí se skoro nedalo zaregistrovat, ale v místech štípanců se po pár hodinách začaly tvořit vodnaté puchýře velikosti knoflíků. Pálilo to jak čert a i po několika dnech vypadaly fialové fleky na nohách jako závažná kožní choroba. Asi nejnebezpečnější ale bylo uštknutí zmijí na Srí Lance. V noci jsem si pod stromem připravoval spaní, když mne něco štíplo do ruky… Na batohu mi seděla zmije. Ruku jsem zaškrtil a spěchal do města hledat nemocnici. Ruka začala opuchávat a já znervózňovat. Byl jsem sanitkou zavezen do nemocnice větší, kde jsem na fotografiích identifikoval viníka. Ruka už byla nafouknutá jako gumová rukavice … Po dvou dnech jsem byl propuštěný. Nevím, jestli jsem měl štěstí na méně jedovatého hada nebo se díky letmému skusu dostalo do těla jen malé množství jedu, každopádně jsem byl rád, že jsem tehdy byl docela blízko civilizace.

Vím, že jste měl příležitost dostat se i k ošetřování divokého slona. Jak tato akce probíhala?

To bylo také na Srí Lance. Díky stopu jsem se seznámil s veterinářem, který má na starosti zvířata národních parků a rezervací v severovýchodní části ostrova. Domluvili jsme se, že bych s ním vyrazil na nějaký výjezd. Měl jsem štěstí, protože se vyjíždělo právě za nemocným slonem. Ten se během dne zdržoval v jezeře poblíž farmářské vesnice. Tak blízko a v takovou denní dobu se sloni lidem nepřibližují, takže Dr. Suhada usoudil, že slon má horečku a proto se chladí ve vodě. K takovýmto případům má s sebou ještě dva lidi. Střelce. Jednoho pro aplikaci antibiotik a druhý je pro případ, že by se něco vymklo z kontroly ... Pokud má slon dojem, že je v ohrožení života, dokáže zaútočit i zabít. Největší problém je v tom, že farmáři si zřizují pole v místech, kde po staletí sloni migrují. V době sklizně hladoví sloni lehce překonají bariéry a farmáři se je pak snaží zaplašit dělobuchy a výstřely. Rozzuřený a splašený obr se v tu chvíli mění v zabijáka. Přestože slon je na Srí Lance chráněným druhem, každoročně jsou zaznamenány ztráty na životech. A to na obou stranách. To jen k nastínění situace …

Šlo tedy o potenciálně nebezpečnou situaci, kdy jste zřejmě navíc museli nastoupit na loď, že?

Ano, náš nemocný slon byl ve vodě a my museli do dvou loděk. Veterinář připravil pár „střel“. Chtěl jsem být s foťákem v první linii. Ale doktor mne raději posadil do loďky druhé, kde byl připravený odstřelovač. Drželi jsme se opodál. První loďka se přiblížila asi na dvacet metrů, aby mohl být bezpečně vystřelen projektil. Jenže slon se rozzuřil a vyrazil za loďkou. Hoši nestačili pádlovat a slon se k nim blížil velice rychle. Lapil chobotem vahadlo a bylo zle. Všichni se museli zachránit skokem do vody a uplavat pryč. Slon v zuřivosti celou loď rozlámal …

Měl jste při tom strach? A pozoroval jste nějaké obavy na lidech, kteří takové zákroky provádějí denně?

Strach jsme měli chvíli o střelce, který se dlouho nevynořil. Veterinář věděl, že taková situace může nastat a na loď mne nechtěl pustit. Nakonec se mne zeptal, jestli umím plavat. Bral jsem to spíše jako škádlení a reakci na to, že do lodi beru drahý foťák. Slona se pak podařilo zahnat na břeh, kde mu byla aplikována další dávka. Po nějaké době jej pak doktor jel znovu zkontrolovat.

Jedni zvířatům v divočině pomáhají, jiní se je snaží čím dál častěji využívat jako dobré zboží. A to nemyslím na pytláky. Máte sám zkušenost s takovými případy?

Zvěř je opravdu využívána velmi sofistikovanými způsoby. Pod rouškou „eko-turistiky“ jsou třeba v Indii v téměř nelimitovaném množství vydávány licence pro „wild-life watching“. Zvěř je štvaná, pronásledovaná a stresovaná. Populace tygrů v rezervacích také kvůli tomu klesá. A nejsou to jen tygři, kteří jsou na mušce turistického průmyslu. V západní Austrálii letadly pronásledují žraloka velrybího. Tento největší zástupce paryb se živí hlavně planktonem a malými rybkami. Protože člověku není nebezpečný, „využilo“ se toho k dalšímu „eko“ produktu - „šnorchlování s největším žralokem“. Rychlé lodě, se senzacechtivou a zážitkulačnou posádkou na palubě, čekají, až bude z malého letadla nějaká oběť lokalizována, aby jí pak mohly dělat celý den „společnost“.

To zcela jistě ovlivní i zvyky a návyky zvířat ...

Ano, výmluvným příkladem může být známý turistický resort Monkey Mia na západním pobřeží Austrálie. Tam už čtyři desetiletí připlouvají delfíni přímo k pobřeží, kde jsou dokrmování. V osmdesátých letech se však situace vymkla z kontroly a delfíni ztráceli schopnost sami si ulovit potravu. Začali být na dokrmování závislí a objevily se i případy agresivního chování vůči lidem. Dnes už se však přesně monitoruje kolik potravy jedinec přijme, aby byl nucen si zbytek ulovit sám.


Kdo je Roman Vehovský (1976)

Pochází ze Štěpánkovic u Opavy. Původní profesí telekomunikační technik se na sedm let stal profesionálním autostopařem a amatérským fotografem.

Více se o jeho dobrodružstvích, zážitcích z cest a zajímavých setkání s cizími kulturami se můžete dočíst v autobiografické knize Cestou osudu a náhody, kterou autor nedávno vydal vlastním nákladem. Další informace o Romanu Vehovském a jeho publikaci najdete na cestouosuduanahody.cz

Foto, ilustrace: 
Roman Vehovský
Zdroj: 
Příroda 12/2010
reklama