reklama

V sevření ohnivých skal: Cesty úzkými kaňony Coloradské plošiny

18.4.2017 – Miloš a Kateřina Motani, www.motani.eu
Váhavě vcházíme do skalní soutěsky. Její chlad se nám otírá o holé nohy a světlo pronikající štěrbinou do nitra země dává skalním stěnám magický nádech. Zde, hluboko v pískovcové skále, se děje cosi nadpozemského
kaňon Colorado
Světlo kreslí oblouky

„Ohňový most“ v Antilopím kaňonu

  • kaňon Colorado
  • kaňon Colorado
  • kaňon Colorado
  • kaňon Colorado
  • kaňon Colorado
  • kaňon Colorado
  • kaňon Colorado
  • kaňon Colorado

Tektonickými pohyby vyzdvižená Coloradská náhorní plošina se rozkládá na území čtyř jihozápadních států USA – Utahu, Arizony, Nového Mexika a samozřejmě Colorada. Zdejší pouštní a polopouštní krajině dominuje červeně až nachově zbarvený pískovec, do kterého soustavná eroze vymodelovala nespočetné kaňony, kamenné mosty, okna, brány, sloupce a jiné skalní útvary. Jedněmi z nejbizarnějších děl přírody, kterými se Coloradská plošina může pochlubit, jsou úzké skalní soutěsky, kterým se anglicky říká slot canyons (štěrbinové kaňony). Najdete je na jihu plošiny a vchází se do nich většinou celkem nenápadnou skalní průrvou, za kterou následuje temná, často vlnící se chodba. Soutěsky bývají až několik desítek metrů hluboké, ale široké jen několik málo metrů. Někde stačí rozpažit ruce a člověk se může dotknout obou protilehlých stěn.

Hra slunce v podzemí

Do soutěsek nás láká neuvěřitelná hra světla a stínu, která v kombinaci s tvary a barvami pískovce vytváří úžasné scény. Přímé nebo odražené světlo sem většinou proniká velmi úzkou štěrbinou. V poledne dopadají sluneční paprsky až na samotné, vodou vyhloubené písčité dno, někde vznikají okolo poledne dokonce i světelné kužely. Tohle osvětlení se mění jak během dne, tak i se změnami ročních období. K nejkrásnější a nejvýraznější světelné hře dochází mezi devátou hodinou ranní a třetí odpoledne, potom kaňon pohltí studený fialovomodrý až modrý stín.

TIP: Kaňon řeky Paria aneb Duha v rumělkovém kameni

Některé soutěsky jsou díky výraznému, různě barevnému vrstvení proužkované jako zebra, jinde zdobí do hladka vymodelovaný pískovec nespočetné tvrdé pískovcové kuličky. Často se mezi stěnami klene kamenný most nebo skalní brána. Některé slot canyons jsou prostornější a schůdnější, jinými se dá sotva prosoukat. Průchodnost občas znesnadňují po deštích zatopené úseky.

Přelidněný, ale stále krásný

Nejznámější a zřejmě i nejkrásnější skalní soutěskou amerického západu je Antelope Canyon – česky Antilopí kaňon. Nachází se nedaleko města Page, u vodní nádrže Lake Powell. Vody potoka Antelope Creek vymlely do červeného pískovce hned dvě odlišné soutěsky. Blíž k Lake Powell se nachází takzvaný Lower (Dolní) Antelope Canyon, o pár kilometrů dál směrem proti proudu pak leží Upper (Horní) Antelope Canyon.

Upper Antelope Canyon není příliš dlouhý. Již po čtyři sta metrech přibližně dvacet až třicet metrů hluboká a poměrně temná soutěska zase končí. Dopoledne sem proniká málo přímého světla, ale dopadající paprsky se od stěn odrážejí a postupně pronikají i do spodnějších partií. Osvětlený pískovec se nejprve rozzáří do hnědých, potom oranžových a nakonec zářivě červených tónů. Přímo před očima dochází k neustálým barevným změnám, kdy se do „uměleckého díla“ zamíchají i bílá, žlutá, nachová, fialová a modrá. S pokročilou dobou získávají barvy na intenzitě.
Okolo poledne, když je slunce nejvýš, lze pozorovat výrazné světelné sloupce zvané „Beams“. Při pohledu na ně máme pocit, jakoby se tu se Zemí setkávalo něco nadpozemského, něco lehkého a čistého s těžkou a studenou hmotou. V podzimním a zimním období nejenže ke tvoření sloupců nedochází, dokonce se spodní partie kaňonu téměř neosvětlí.

Dříve se mohlo do Upper Antelope Canyonu vlastním autem nebo i pěšky. Dnes vás však indiáni na své území jinak než za těžké peníze nepustí. Ceny za vstup rok od roku stoupají a dřívější libovolně dlouhý pobyt se smrskl na hodinu, maximálně na dvě. Hlavně v sezóně je kaňon velmi intenzivně navštěvovaný a často je problém udělat vůbec nějaký záběr, aniž by se vám do něj někdo nepřipletl. Antilopí kaňon je ale příliš krásný na to, aby kolem něho kdokoli při své cestě červeným Utahem projel zcela bez povšimnutí.

Smrt mezi skalními stěnami

Dolní antilopí kaňon je o něco přístupnější. Indiánský průvodce z kmene Navahů vás zavede do hluboké, divoké a o něco užší skalní soutěsky. Ve skále vyhloubené řečiště se všelijak kroutí, takže i tady můžete nabýt dojmu, jakoby se červeným pískovcem prodírala „Vývrtka“ (anglicky „Corkscrew“). Indiáni ale soutěsku nazývají po svém „Hasdeztwazi“, což se dá do češtiny volně přeložit jako „Spirálový skalní oblouk“.

Dolní kaňon je oproti Hornímu výrazně méně navštěvovaný. Možná proto, že zde nedochází ke tvorbě světelných kuželů. Je to škoda, protože se tady podle nás nachází mnohem jemněji modelované skalní partie, které pak dají vzniknout nejednomu zajímavému pohledu.

Možná, že od vstupu do Dolní antilopí soutěsky odrazuje i smutná událost, která se udála před několika lety. V srpnu 1997 se do kaňonu vydala spolu s průvodcem skupinka lidí, bohužel právě v době, kdy se na míle daleko strhla prudká letní bouře. Voda rychle naplnila veškerá říční koryta i soutěsky a ohromnou silou s sebou strhla všechny, kteří se v Dolním kaňonu nacházeli. Z celkem dvanácti lidí jedenáct zemřelo. Po devět měsíců pak byl Lower Antelope Canyon uzavřen.

Nebezpečí stále přítomné

Kromě neustálého a důsledného sledování počasí byla v Dolním antilopím kaňonu učiněna další opatření. Jedním z nich jsou kovové bedny se záchrannými lany a sítěmi, které jsou umístěny podél horního okraje skalní štěrbiny – pro případ, že by bylo nutné při přívalové vodě okamžitě zasáhnout a přítomné ze soutěsky vytáhnout. Snad každý, kdo sestupuje do této temné skalní štěrbiny, cítí nebezpečí, do kterého se vydává. Zvlášť když si uvědomí, že tady někde stále leží dvě mrtvá těla, která se dosud nepodařilo najít a vyprostit. V současné době je kvůli tomuto neštěstí stále přístupná pouze třetina dříve otevřeného kaňonu.

Vstup do všech podobných soutěsek je hodně nebezpečný. Některé další kaňony jsou tak úzké nebo těžko průchodné, že z nich při záplavové vodě není úniku. Zvláště při návštěvě méně navštěvovaného kaňonu je proto nutné pozorně sledovat předpověď počasí. A to nejen v samotné oblasti, ale i na místech vzdálenějších.

Za špatného počasí by se v kaňonech ani v nízko položených oblastech neměl nikdo vůbec zdržovat. Bezprostředně po deštích může být průchod soutěskami také velmi nesnadný. Často v nich stojí voda, která se musí přebrodit, nebo dokonce v hlubších úsecích přeplavat.

Neznámé Escalante

Podobných, neméně krásných a zajímavých soutěsek je v Coloradské plošině mnohem víc, jenom se o nich neví. Krajina je většinou málo přístupná a už na první pohled divoká. Například skrz park Grand Staircase-Escalante vede jen pár nezpevněných cest. Na mnohých z nich se bez terénního auta nelze vůbec obejít. Kdo chce krajinu ještě lépe poznat, bude potřebovat i svoje nohy, protože poklady této divočiny neleží zrovna u silnice.

O kaňonech okolo zdejší řeky Escalante se nikde moc nepíše, existují k nim většinou jen několikrát kopírované ručně zhotovené náčrtky. Po bližších informacích musíte intenzivně pátrat. Mnohé z těchto kaňonů nemají ani jména. Aspoň ne taková, která by se dala vyčíst z každé mapy. Názvy jako Dry Fork, Coyote Gulch, Harris Wash, Fortymile Gulch, Hurricane Wash, Brimstone Gulch patří k těm nejznámějším.

Se skálou tělo na tělo

Vybaveni dostatečným množstvím pitné vody na celý den a s topografickou mapkou v ruce vyrážíme do terénu. Máme v plánu prolézt několik soutěsek okolo řečiště Dry Fork. Obloha je bez jediného mráčku a my za nesnesitelného vedra pozvolna sestupujeme po vyšlapané stezce. V hlavním řečišti pokračujeme asi tak půldruhého kilometru po proudu řeky a poté se po levé straně objevuje hledaná skalní štěrbina.

Skalní průrva je ze začátku přibližně metr široká. Hluboká může být takových dvacet až třicet metrů. Váhavě vcházíme dovnitř. Po pár metrech se kaňon ještě víc zužuje a nezbývá, než se jím prosoukávat. Čím dál častěji musíme zdolávat úseky úzké jen dvacet pět až třicet centimetrů, což jde s těžkými batohy a stativy velice špatně. Skalní stěny se nám lepí na žebra.

Konečně se kaňon zase trochu rozšiřuje. Jeho červené pískovcové stěny zdobí z půlky vyčnívající kamenné kuličky. Na stěny soutěsky právě začíná dopadat odražené sluneční světlo a červená barva pískovce je jako v ohni. Po nějaké chvíli se musí šplhat nahoru, rozestup mezi stěnami se zase zúžil a navíc se kaňon začal hodně kroutit. Kdo se doposud neodřel, tady to určitě dohoní.
Další úsek kaňonu tvoří tmavě zbarvené, jakoby spečené tvrdé vrstvy a za poslední temnou zákrutou čeká kamenný most, který svítí jako červený lampion. A pak už jsme z průrvy venku – zase nás poleje vedro a pálivé paprsky nás polechtají po těle.

Stejná a přece jiná cesta

Další zajímavou oblastí s několika soutěskami je divočina okolo Paria River. Možné jsou jednodenní, ale i několikadenní výšlapy. Část Buckskin Gulch máme prošláplou během jednodenní túry. Připadá nám mnohem divočejší než kterákoli jiná soutěska. Často mezi svislými skalami nacházíme pevně zaklíněné kmeny stromů nebo spletené kořeny. Uvědomujeme si ohromnou sílu, kterou voda uvnitř úzkých stěn má. Později se kaňon rozšiřuje a mezi jeho stěny proniká prudké sluneční světlo.

V poledne, kdy mizí stíny i z nejtemnějšího skalního převisu, je nesnesitelné vedro. Potíme se a často zastavujeme, abychom se napili. Při cestě zpět se světelné podmínky úplně změnily. Co předtím svítilo odraženým světlem, je najednou ponořeno do modravého stínu. Kaňon vypadá mnohem tajemněji. Je už dost pozdě a s další hrou světla ani nepočítáme. Náhle se však stěny soutěsky ještě jednou rozzáří krásnou rezavou červení.

V Coloradské plošině je krásných úzkých soutěsek daleko víc, a tak se novým objevům meze nekladou. Chce to jen dobrodružného ducha, co nejlepší mapu, čerstvé informace o počasí a hodně vody do batohu.

Foto, ilustrace: 
Miloš a Kateřina Motani
Zdroj: 
Příroda 1-2/2011
reklama